Středisko knihovnických a kulturních služeb Chomutov

Navigace: úvod

80. výročí narození Nataši Tanské

Česká filmová herečka a slovenská spisovatelka ruského původu Nataša (Natalie) Tanská (30. 12. 1929 Praha) se výrazně zapsala do dějin česko-slovenské vzájemnosti. Proslavila ji role Barunky v režii Františka Čápa (1913-1972) ve filmové adaptaci „obrazů z venkovského života“ Boženy Němcové (1820?-1862) Babička (1940) s Terezií Brzkovou (1875-1966) v titulní roli. Tanská píše slovensky i česky a všímá si zvláště mezilidských vztahů. Populární je například „úvod do šťukológie“ Vyznáte sa v tlačenici? (1967), břitce ironická parodie příruček pro dospívající děvčata, nebo „mužsko-ženský a žensko-mužský slovník“ Ja to vidím inakšie, miláčik! (2004). Fiktivní deník dvou kocourů Puf a Muf (1972) byl zpracován pro rozhlas, jako televizní večerníčky i jako divadelní hra a byl přeložen do jedenácti jazyků. Velkým koníčkem Tanské je tvorba koláží.  

Pochází z rodiny ruských emigrantů, otec byl Estonec a stavební inženýr. Malá Nataša studovala hudbu, ovládala ruštinu a francouzštinu. Dětství prožila s mladším bratrem ve Zlíně. Po Babičce vytvořila v Čápově filmu o chorobné žárlivosti Preludium (1941) dcerku hlavních hrdinů Pepičku. Natašin otec její herecké kariéře nepřál. Měl emigrantský pas a pracoval u švýcarské firmy. Aby nemusel tlumočit nacistům, dosáhl přeložení na Slovensko do Trenčína, kam ho rodina brzy následovala a kde Nataša vychodila gymnázium (1943-51). Před kameru se vrátila hlavní dívčí rolí Jarmily ve filmu režiséra Otakara Vávry (1911- ) Předtucha (1947) podle novely Marie Pujmanové (1893-1958). U téhož režiséra ztvárnila dceru vesnického lékaře Anči Tomešovou ve filmu podle fantastického románu Karla Čapka (1890-1938) Krakatit (1948). V posledním Čápově předemigračním filmu Bílá tma (1948) byla ošetřovatelkou Rozkou v partyzánském lazaretu. Svou filmovou kariéru, poznamenanou vážnou nemocí, definitivně zakončila rolí Marie Podhajské, pozdější manželky Aloise Jiráska (1851-1930) ve filmu Mladá léta (1952), který režíroval Václav Krška (1900-1969). V Bratislavě vystudovala obor dramaturgie (1951-54) na Vysokej škole múzických umení (VŠMU). V posledním semestru se provdala za JUDr. Bedřicha Rádla (1905-?). Na počátku šedesátých let se stal jejím manželem jeho kolega a překladatel z angličtiny JUDr. Jan Válek (1933-2008). Byla divadelní redaktorkou ve slovenských kulturních týdenících (od 1956), pak dramaturgyní (1964-69) hraného filmu Slovenskej filmovej tvorby. K filmu z prostředí mladých herců Vždy možno začať (1961) režiséra Jána Lacka (1925-1991) napsala scénář a spolupracovala na dialozích filmu Dušana Hanáka (1938- ) 322 (1969) o člověku, hospitalizovaném s podezřením na vážnou chorobu. Když byla Tanská na Slovensku označena jako pravicová oportunistka, „emigrovala“ s mužem do Prahy (od 1969), kde byla krátce redaktorkou nakladatelství Albatros a potom spisovatelkou z povolání. Literárně debutovala (1964) mikropovídkami Dvaja v tráve, problematizujícími životní a řečové stereotypy, a populárně-naučnou publikací Počkaj, ešte nehráme!, humorně uvádějící děti do divadelního umění. Za druhou knihu získala Cenu vydavateľstva Mladé letá. V novele More (1970) zobrazila Tanská na pozadí jugoslávské přírody dospívání hlavní hrdinky. Soubor pěti příběhů s tajemstvím Postskriptá (1987) je varováním před projevy egoismu, nesnášenlivosti, snobismu i kariérismu. Byl odměněn nakladatelskou cenou jako nejlepší kniha roku. Soužití generací je věnována kniha Proč jdeme mladým na nervy? (2001). Celosvětově oceňovaná byla její rozhlasová hra Každý štvrtok (1967), známá také jako Duel. V celostátní soutěži rozhlasových her Prix Bohemia zvítězila Tanské Hodina angličtiny (1974), vysílaná pak v sedmi zemích a zfilmovaná režisérem Václavem Matějkou (1937- ) pod názvem Hodina pravdy (1977). Obě hry byly upraveny také pro divadlo. Úspěšná doma i v zahraničí byla divadelní detektivka Predajňa 044 (1975), která věcně a bez sentimentu prezentuje osobní a finanční problémy obyčejných prodavaček. V Čechách byla tato hra uváděna pod alternativními názvy, nejčastějším byl Případ finského nože. S televizí Tanská autorsky spolupracovala kupříkladu na úsměvném osmidílném seriálu Oco, mama a ja (1979). Pro menší děti vydala ve spolupráci s ilustrátorem Jiřím Kalouskem (1925-1986) obrázkovou knížku dopravní výchovy Co mi řekl semafor (1976), dále například Ňuňa je sama doma (1969), Mama, urob iné ticho (1976), S dievčiskom sa nehráme (1978), Niečo som našiel (1985), Heč, jdu do nemocnice (2001), Péťa bude koukat! (2002) nebo Zajtra ideme do školy (2009). Tanská přechodně bydlela s manželem diplomatem v Londýně (1990-97).

Puf a Muf na vesnici (ukázka)                         Vesnice je docela jiná než město. Přede dveřmi tam nemají ani výtah, ani schody, jenom dvůr. A kocouři se tam mohou procházet, kudy chtějí. Šli jsme se tedy procházet po dvoře. „Dobrý den,“ pozdravil slušně kohout. „Vy jste tady noví kocouři?“ „Jsme,“ povídáme. „Budete tady bydlet?“ „Ne. My jsme jenom turisti,“ řekli jsme. „Co je to turisti?“ řekla slepice. „Turisti jsou ti,“ řekl Puf, „co přijdou, všechno si prohlížejí a pak zas odejdou.“ Kroutili jsme hlavami na všechny strany a valili oči, aby všichni na dvoře viděli, že jsme opravdoví turisté. Zvířatům se to líbilo. Nejdřív začala kroutit hlavou koza, potom prase, potom kohout, potom husy, potom kachny, potom králíci a nakonec i slepice. „Jsme turisti!“ vykřikovali a valili oči. „A nejste!“ řekl Puf. „A proč ne?“ ptala se zvířata. „Protože byste museli nejdřív přijít a potom odejít. A vy jste pořád na dvoře.“ „Kdo je pořád na dvoře, nemůže být turista.“                                                                               ze slovenského originálu přeložil Jan Válek