Středisko knihovnických a kulturních služeb Chomutov

Navigace: úvod

Daphne du Maurier - 105. výročí narození

Anglická spisovatelka Daphne du Maurier (13. 5. 1907 London - 19. 4. 1989, Kilmarth, Cornwall) byla skvělá vypravěčka, autorka napínavých románů a povídek, ve kterých často využívala detektivní zápletky a prvky hororu i fantastiky. Neměla ráda označování svých románů za „romantické“. Kromě jiného jich napsala sedmnáct. Proslula zejména psychologickým románem s detektivními prvky Rebecca (1938,  česky Mrtvá a živá), v němž se mladé novomanželce postupně objasňují příčiny záhadné smrti manželovy první ženy Rebeky. Vznikl stejnojmenný film, opera i muzikál, úpravy pro rozhlas i televizi, jevištní verzi zpracovala sama autorka. Její díla jsou dramatizována, filmována a zhudebňována dodnes. Včetně Rebeky napsala také jednu televizní a tři divadelní hry. Stala se členkou (1952) Královské literární společnosti (Royal Society of Literature) a byl jí udělen (1969) Řád britského impéria (titul Dame Commander).  

Pocházela z umělecké rodiny. Její dědeček George du Maurier (1834-1896) byl karikaturista a spisovatel, otec Gerald du Maurier (1873-1934) byl herec. Její starší sestra byla spisovatelka Angela du Maurier (1904-2002). Daphne získala vzdělání v Paříži. Jako finančně nezávislá se věnovala cestování, plachtění, psaní veršů a povídek. Usadila se v místě rodinných dovolených na poloostrově Cornwall. Odehrávají se zde její nejúspěšnější knihy: Duch lásky, Hospoda Jamajka, Rebeka, Francouzova zátoka, Králův generál, Má sestřenka Rachel a Dům na pobřeží. Díky prvnímu románu, rodové sáze The Loving Spirit (1931, Duch lásky), získala pozornost svého budoucího manžela (1932), generálporučíka Fredericka Browninga (1896-1965). Měla s ním dcery Tessu (1933) a Flavii (1937) a syna Christiana (1940). Manželství bylo prý občas velmi chladné, což někteří životopisci přičítají Browningovým milenkám a autorčiným údajným lesbickým sklonům. Pět jejích románů má mužského vypravěče. Slávu jí přinesl román Jamaica Inn (1936, Hospoda Jamajka) o odvážné dívce, která čelí bandě pobřežních lupičů. Nejblíže ke skutečnému romantickému románu se autorka dostala v knize Frenchman's Creek (1941, Francouzova zátoka, česky Únik), příběhu vášnivé lásky vdané ženy, unavené životem ve vysoké londýnské společnosti, k francouzskému pirátovi. Historický román The King's General (1946, Králův generál) se odehrává v první polovině sedmnáctého století v období anglické občanské války a byl inspirován nálezem kostry mladého muže v tajné místnosti domu Menabilly, v němž později žila také autorka (1943-69). Menabilly a okolí bylo použito mimo jiné jako dějiště románu o milostném vztahu italské hraběnky ke dvěma bratrancům, z nichž prvního pravděpodobně otrávila, My Cousin Rachel (1951, Má sestřenka Rachel). Román The Scapegoat (1957, Obětní beránek) je založený na záměně dvou k nerozeznání si podobných mužů, anglického profesora historie a francouzského hraběte, majitele sklárny. Po manželově smrti žila spisovatelka ve starém domě Kilmarth poblíž městečka Par (od 1969), v jehož okolí byl potom pohřben její popel. Tento dům byl inspirací pro román The House on the Strand (1969, Dům na pobřeží), který vynalézavě spojuje fantastické a historické motivy pomocí halucinogenní drogy, která umožňuje hrdinovi, aby se přenesl do čtrnáctého století. Patrně díky filmovému zpracování jsou známými povídkami Daphne du Maurierové děsivý příběh The Birds (1952, Ptáci), detektivní příběh No Motive (1952, Bez motivu) a zlověstný příběh Don't Look Now (1971, Teď se nedívej), v němž se mísí přítomnost a budoucnost. Dokumentačně hodnotný je životopis Branwella Brontëa The Infernal World of Branwell Brontë (1960, Přízračný svět Branwella Brontëa).

 
Mrtvá a živá   

(ukázku přeložila Jaroslava Poberová)

Do okna vnikala vlhká, slizká mlha, štípala mne v očích a lechtala v nose. Držela jsem se okenního parapetu oběma rukama. „Nebojte se,“ řekla paní Danversová, „já vás neshodím. Zůstanu opodál. Skočíte sama, z vlastní vůle. Jaký smysl má váš život na Manderley? Nejste tady šťastná. Pan de Winter vás nemiluje. To není právě povzbuzující, viďte? Proč tedy neskočit hned teď a neudělat všemu rázem konec? A bude po trápení.“ Viděla jsem květinové soudky na terase a uklidňující modř hortenzií. Šedivé dlažební kameny jsou hladké. Bez výčnělků a nerovností. V husté mlze se zdají velice vzdálené. Ve skutečnosti k nim ale není tak daleko, okno je poměrně nízko. „Proč neskočíte?“ naléhala paní Danversová. „Proč to nezkusíte?“ Mlha zhoustla ještě víc a zakryla terasu skoro úplně. Už jsem neviděla ani soudky s květinami, ani rovnou, hladkou dlažbu. Za oknem nebylo nic než bílé, vlhké, studené mléko, páchnoucí mořskými řasami. Jedinou realitu představovala podokenní římsa pod mýma rukama a tlak prstů paní Danversové na mé levé paži. Kdybych skočila, neviděla bych dlažební kameny letět mi vstříc, mlha je skryje do posledního okamžiku. Paní Danversová tvrdila, že bolest bude ostrá a krátká. Pádem si srazím vaz. Žádný dlouhý boj se smrtí jako při utonutí. Naráz by bylo po všem. Maxim mě nemiluje. Maxim chce znovu být sám, s Rebekou. „Skočte,“ syčela paní Danversová, „skočte, nebojte se.“ Zamhouřila jsem oči. Z upřeného pohledu na terasu se o mne pokoušela závrať a od křečovitého svírání parapetu mně trnuly prsty. Mlha mi vnikala do nozder a na rtech jsem cítila její páchnoucí nakyslost. Dusila jsem se jako pod duchnou nebo ve vývěvě. Začala jsem zapomínat na své starosti i na svou lásku k Maximovi. Začala jsem zapomínat také na Rebeku. A už brzy na ni nebudu myslet vůbec…