Středisko knihovnických a kulturních služeb Chomutov

Navigace: home

Lafcadio Hearn - 160. výročí narození

Americký spisovatel Lafcadio Hearn (27. 6. 1850 Lefkada, Greece - 26. 9. 1904 Ōkubo, Tokyo, Japan) byl mistr úsporné prózy, především cestopisných črt či převyprávění japonských strašidelných příběhů (kaidanů). Nejznámější sbírkou je Kwaidan (1904, Kaidan). Čtyři Hearnovy duchařské historky úspěšně zfilmoval (1964) režisér Masaki Kobayashi (1916-1996).

Hearn se narodil na řeckém ostrově, od věku dvou let však žil v Dublinu. Jeho otec byl britský vojenský chirurg, matka Řekyně. Na přání své pratety studoval na katolických školách v Irsku, Francii a v severovýchodní Anglii v Durhamu (1863-67), kde při školní hře přišel o levé oko (1866). Přestěhoval se do USA a trvalé bydliště měl v Cincinnati v Ohiu (1869-77). Pracoval pro noviny Cincinnati Daily Enquirer (1872-75). Spolupracoval s týdeníkem pro umění, literaturu a satiru Ye Giglampz (1874). Místo v Enquireru ztratil, protože se oženil s černoškou. Po rozchodu s ní žil v New Orleansu v Louisianě (1877-87). Psal pro Daily City Item, později pro Times Democrat. Raději než politickou žurnalistiku však měl dobrodružné historie a barvité reportáže. Publikoval rovněž recenze a překládal ze španělštiny a francouzštiny. Vydával i vlastní knihy, například Stray Leaves from Strange Literature (1884, Zatoulané listy neznámé literatury). Zájem o etnografii projevil knihami La Cuisine Creole: A Collection of Culinary Recipes (1885, Kreolská kuchyně: Sbírka kuchařských předpisů), Gombo Zhèbes: A Little Dictionary of Creole Proverbs, Selected from Six Creole Dialects (1885, Gombo zhèbes: Malý slovník kreolských přísloví v šesti nářečích) a Some Chinese Ghosts (1887, Někteří čínští duchové). Román Chita (1889) vypráví o dívce, která na ostrově přežije přílivovou vlnu. Když byl Hearn pověřen sérií reportáží pro časopis Harper´s, žil na Karibských ostrovech (1887-89). Vydal cestopis Two Years in the French West Indies (Dva roky ve francouzské Západní Indii) a román Youma o povstání otroků (oba 1890). Téhož roku byl vyslán do Japonska. V Matsue se za něho provdala (1891) Setsuko Koizumi (1868-1932), dcera samuraje. Jejich synové se jmenovali Kazuo (1893-1965), Iwao (1897-1937) a Kiyoshi (1899-1962), dcera Suzuko. Hearn přijal jméno Yakumo Koizumi (1895), stal se buddhistou a profesorem anglické literatury na tokijských univerzitách, Císařské (1896-1903) a Waseda (1904). Vydal tehdy například cestopisné eseje a povídky Glimpses of an Unfamiliar Japan (1894, Pohledy na neznámé Japonsko), Kokoro (1896, Srdce), Gleanings in Buddha-Fields (1897, Paběrky z Buddhových polí), Exotics and Retrospectives (1898, Cizokrajné zpětné pohledy), In Ghostly Japan (1899, V přízračném Japonsku), Shadowings (1900, Stínování), Kottō (1902), Japan: An Attempt at Interpretation (1904, Japonsko: Pokus o výklad) či japonské pohádky (Japanese Fairy Tales I.–IV., 1898-1903). Zemřel na selhání srdce. Nejznámější knihou jeho syna, spisovatele Kazua Koizumiho, je titul Father and I, Memories of Lafcadio Hearn (1935, Otec a já, vzpomínky na Lafcadia Hearna).

 

 

Kwaidan, The Story of Mimi-nashi-Hōichi aneb Příběh mnicha Bezoušky   

(krácená ukázka)      

Slepý mladík vypadal, že neslyší. Mnich mu řekl: „Hóiči, můj ubohý příteli, jsi ve velkém nebezpečí! Tvé obdivuhodné umění ve hře na loutnu tě přivedlo do velkých potíží. Jistě ti už došlo, že jsi ve skutečnosti nenavštěvoval žádný dům. Za oněch nocí jsi přebýval na hřbitově mezi hrobkami členů rodiny Heike. Naši lidé tě dnes našli sedět před hrobkou císaře Antokua. Tím, že jsi poslechl volání mrtvých, nad tebou získali moc. Jestli je poslechneš ještě jednou, roztrhají tě na kusy. Dnes v noci s tebou nemohu zůstat, protože musím odejít vykonat další obřady. Ale ještě než odejdu, je nutné ochránit tvé tělo svatými texty.“ Před soumrakem mnich se sluhou Hóičiho svlékli a pomocí štětců na psaní popsali jeho hruď, záda, hlavu, tvář, krk, ruce a nohy, dokonce i chodidla u nohou a vůbec všechny části jeho těla svatou sútrou. Když byli hotovi, kněz Hóičiho poučil: „Dnes v noci opět pro tebe přijdou. Ale ať se stane cokoliv, neodpovídej a nehýbej se. Jestli se pohneš nebo ze sebe vyloudíš sebemenší zvuk, roztrhají tě.“ Po setmění se Hóiči posadil na verandu. Položil loutnu vedle sebe na podlahu, zaujal meditační polohu a zůstal zcela nehybný. Zůstal tak několik hodin. Pak uslyšel, jak se po cestě blíží kroky. Prošly bránou, pak zahradou, vešly na verandu a zastavily se přímo před ním. „Hóiči!“ zavolal hluboký hlas. Slepec však zadržel dech a ani se nepohnul. „Hóiči!“ zavolal hrozivě hlas podruhé… Potřetí už zuřivě: „Hóiči!“ Hóiči zůstal nehybný jako kámen a hlas zabručel: „Žádná odpověď! Něco tu nehraje!... Musím se podívat, kde ten chlapec je…“ Ozývalo se řinčení jeho těžkopádných kroků. Nohy se přiblížily a zastavily vedle něho. Dlouhé minuty, během kterých Hóiči cítil, jak se mu třese celé tělo a srdce mu tluče jak o život, bylo hrobové ticho. Nakonec hlas mrzutě zamumlal: „Tady je loutna, ale z hráče na loutnu vidím jen jeho dvě uši! … Aha, tak proto neodpověděl! Kromě uší z něj tady nic není… Vezmu je svému pánovi na důkaz, že jsem se snažil co nejvíce uposlechnout jeho rozkaz…“  Hóiči  okamžitě pocítil, jak mu železné prsty trhají obě uši. Přes velikou bolest ze sebe nevydal ani hlásku. Těžké kroky se vzdalovaly po verandě, sestoupily do zahrady, přešly na cestu a potom ustaly. Slepý muž cítil, jak se mu z obou stran jeho hlavy prudce řine teplá krev. Mnich se vrátil před svítáním. „Můj ubohý Hóiči!“ vykřikl, „všechno je má chyba! Popsali jsme celé tvé tělo svatými texty, ale zapomněli jsme na uši.“                                                                                          přel. Ladislav Douša