Středisko knihovnických a kulturních služeb Chomutov

Navigace: home

Arnošt Vaněček - 110. výročí narození

Český prozaik Arnošt Vaněček (10. 8. 1900 Benátky nad Jizerou - 28. 9. 1983 Praha) psal bohatým básnickým jazykem. Mnohdy proud metafor a asociací prostupuje anebo přímo zastupuje vlastní děj. K Vaněčkově tvůrčí metodě dále patří fantazie a působivá evokace atmosféry i prostředí. Vždy se aktivně účastnil literárního života (Umělecká beseda, PEN klub). Překládal z angličtiny.

Po maturitě na obchodní akademii v Praze pracoval jako úředník revizního odboru Ministerstva národní obrany (1918-20), v České průmyslové a v Živnostenské bance. Zároveň soukromě studoval na pražské univerzitě politickou ekonomii, estetiku a literaturu. Za okupace byl vězněn (1940-41). Pak pracoval jako nakladatelský redaktor (1942-45) a působil v různých institucích, naposledy byl archivářem Svazu československých spisovatelů (do 1957), potom se stal spisovatelem z povolání.

Z Vaněčkových překladů jsou významné antologie americké poezie (Američtí básníci, 1929; Litanie z Atlanty. Z moderní černošské poesie, 1938). Vydávání vlastní tvorby zahájil odbornou prací Portrét zámku (1934). Jeho rané prózy se řadí k experimentální linii české literatury a vyrovnávají se s podněty poetismu a surrealismu. Jsou sledem volně řazených obrazů bez pevného děje, například soubory novel ze současnosti Pátá symfonie (1943) a Světlo v zámku (1945). K Vaněčkovým nejznámějším dílům patří sociální novela Vor Medusy (1938), ve které se opakovaně vrací symbol potápějícího se voru. Novela je podobenstvím o rozkladu a umírání společnosti, příkře odsuzujícím civilizaci stojící na peněžních základech. Také román Ryňk světa (1946) je kritickým obrazem lidí, kteří se bezhlavě ženou za majetkem. Osudy několika postav spjatých se stavbou pražské katedrály Vaněček vylíčil v „gotickém románu“ Písař u svatého Víta (1946), který je první z autorových próz, v nichž historický kolorit tvoří pouze pozadí pro básnické ztvárnění nadčasových témat. Z doby odsunu sudetských Němců je čerpán detektivní román Dýka v kříži (1947), ve kterém je zavražděn německý majitel zámku. Osídlování Austrálie přibližuje román Černá labuť (1947), v přepracovaném vydání Zlato na Labutí řece (1966), který popisuje dobrodružství benáteckého rodáka Josefa Poláka. Strachem před moderní civilizací je prodchnuta fantastická novela Atomové město (1948), ve které vynálezce Roman objeví „kapky času“. Životem sochaře, marně hledajícího pravé poslání umění a končícího sebevraždou, se zabývá román Odvalený život (1948). Kniha pro mládež Sklářská bouře 1890 (1953), v přepracovaném vydání Náhrdelník z červených korálků (1961), kronikářsky sleduje dějiny Vaněčkova rodného kraje. V prózách na rozhraní krásné literatury a publicistiky autor beletrizoval dějiny chemického a cukrovarnického průmyslu (Barvy století, 1956; Bílé zlato, 1956). Pro malé čtenáře napsal africké pohádky Příběhy opice Jenovéfy (1963). Ke konci života vydával většinou osobité historické romány. Minulost pojímal jako pozadí pro romantické příběhy věčných lidských vášní (Králův houslista, 1977; Husitská balada, 1978), se zálibou v malebné popisnosti a v motivech tajemství (romaneto Golem ze svazku Pražská zastaveníčka, 1982). Psal také historické prózy se současným vypravěčským rámcem (Rastislavův meč, 1967; Severní sen, 1977). Děj Vaněčkova „historického románu o lásce a zradě a penězích“ Zlatý kůň (1969) se odehrává na Berounsku za vlády Jiřího z Poděbrad. Příběh je dalším podobenstvím neblahé lidské touhy po rychlém zbohatnutí. Vaněčkovy lyrické obrázky a básně v próze čerpají ze vzpomínek na dětství a z okouzlení rodnou krajinou Pojizeří (Hudba Jizery, 1957; Modré a bílé dny, 1959), ale i z jeho cest (Londýnský kaleidoskop, 1961). Útržkovitost a asociativnost je také metodou vzpomínkového pásma Nahý svět (1971).

Zlatý kůň (krácená ukázka)                                                         

O jedné neděli, když obstaral svou práci a odevzdal stádo péči dvou chlapců, kterým slíbil cukroví, se vydal na cestu do města. Potkával hlučící bandy poutníků, kteří na něho pokřikovali a zvali ho mezi sebe, ale on šel samoten dál. Nikoho nepotřeboval. Měl v kapse hrst penízků a v ruce hůl, nově ořezanou. Na břehu říčky vykasané ženy bily do prádla dřevěnými tlouky a smály se na něho. Volaly: „Hezký hochu, pojď k nám! Kadeřavý hochu, ukaž nám, jak umíš tlouci holí, aby prádlo bylo bílé jako sníh. Budeš mít u nás čistou košili a měkké ustlání. Štíhlý hochu, slyšíme chřestění tvých peněz a jsme čilé jako křepelky.“ „Pěkný mladíku, koupíš nám máz vína a my tě pohostíme hubičkami. Pohlédni na nás, jak nám zrudly líce při praní a jak nám paže zbělely v chladné vodě. Hlupáčku rozmilý, vidíme tvou nesmělost a tvé oči zelené.“ „Kdybys byl vodníkem, stáhl bys nás pod vodu.“ „Kdybys byl žalářníkem, uvěznil bys nás do kobky.“ „Kdybys byl oráčem, zoral bys nás jako pole.“ „Kdybys byl ženichem, vedl bys nás ke stolu za hlaholu zvonu.“ „Kdybys byl pekařem, pekl bys nás ve své peci jako bochník do červena…“ „Ale jsi jistě pasáček v kytlici a máš bezovou píšťalu.“ „Nejsi ani vinař, který opatruje hrozny vína, nalité na podzim.“ „Jdi jen dál, jdi jen dál, práce nepočká ani do večera. My nesvětíme neděli, jsme chudé pradleny. Jak dopereme a vyždímáme, překotíme se na postel. Už před klekáním přijde na nás těžké spaní.“ Pasáček se jen trochu usmál a řekl: „Holky, nechte povídání. Perte si a nechte mě dál jít. Já musím do města. Je tam velký trh. Prodávají tam prý všechno krásné, na co si kdo pomyslí. Holubice, víno, svíce, hedvábí a meče a čapky s pérem. Tam prý si kdo chce co chce může vybrat bez smlouvání, to všechno a jiné je tam k mání. Křičte tu jako kavky, kterým já nic neuvěřím.“ „Jen jdi, ale až půjdeš zpátky, rád bys nás tu našel. To už bude tma, a tráva, kterou jsme sešlapaly mokrými chodidly, se dávno zdvihne. Voda bez nás tudy poteče a ty budeš oklamaný, obehraný, s kapsičkou prázdnou, potácivý. Necháš svou sílu na jarmarku, prozevluješ neděli, dáš se vodit za nos z kouta do kouta. Hlavu ti pomatou kejklíři a věštkyně, voják tě uhodí do ramene halapartnou a zavlíkne tě do vězení.“ „Aťsi, aťsi, holky, já tam musím jít, i kdyby mě to mělo hrdlo stát a měl mě stít našeho pana krále kat.“ Vykasané ženské se jen vrtěly a smály se a dál plácaly tloukem do prádla.