Juan Ramón Jiménez - 130. výročí narození
Španělský básník Juan Ramón Jiménez (23. /24.?/ 12. 1881 Moguer /Huelva/, Andalucía, España - 29. 5. 1958 San Juan, Puerto Rico) je nositel Nobelovy ceny za literaturu (1956). Obdržel ji za lyrickou poezii, která představuje vzor vysoké duchovnosti a umělecké čistoty.
Pocházel z vinařské rodiny. Studoval na jezuitské koleji a na právnické fakultě v Seville, záhy však psal první verše a maloval. Po otcově smrti prošel těžkou nervovou krizí, která si vyžádala i ústavní léčení. Zpočátku žil v Seville (1896-1900). Po dobrovolném osamocení v rodném Mogueru (1905-11) přesídlil do Madridu (1912). V New Yorku se jeho manželkou stala (1916) spisovatelka Zenobia Camprubí Aymar (1887-1956). Občanská válka ve Španělsku manžele donutila k odchodu do emigrace (1936). Nakonec Jiménez žil, tvořil a přednášel na univerzitě v Portoriku.
Nejprve byl silně ovlivněn moderními básnickými směry z přelomu století. Debutoval sbírkou básní Almas de violeta (1900, Fialkové duše). Jednou z nejvýznamnějších prací Jiménezova počátečního období je sbírka lyrických veršů symbolistního ražení Jardines lejanos (1904, Daleké zahrady). Tvoří střední část básnické hudební trilogie, k níž dále náleží knihy Arias tristes (1903, Smutné árie) a Pastorales (1911, Pastorály). Jardines lejanos byly napsány po překonání nejhoršího stadia choroby přecitlivělého básníka, který trpěl utkvělou představou, že brzy zemře. Jeho poezie byla plná impresionistické barevnosti, hudebnosti a melancholických nálad. Ve sbírce Diario de un poeta recién casado (1917, Deník básníka novomanžela) Jiménez ještě překonával vliv modernismu. Později přestal klást důraz na hudebnost a barevnost verše a začal psát takzvanou obnaženou poezii (poesía desnuda). Ideálem mu byl střídmý básnický výraz, zbavený všeho nepodstatného. Počínaje sbírkami Eternidades (1918, Věčnosti) a Piedra y cielo (1919, Kámen a obloha) přešel k zjednodušenému projevu. Oslavou rodného jihošpanělského kraje je Jiménezova kniha drobných poetických próz Platero y yo (1914, Stříbrák a já), v níž je hlavní postavou oslík Platero. Bývá označována za nejkrásnější španělskou báseň v próze.
Podzimní déšť
(přeložil Lumír Čivrný)
Dolů v listí voda splývá,
černozelená a snivá,
koupe kámen, tiše zpívá…
Do srdce, jež horoucí je,
sladce lije, sladce lije.
Pod obzorem smutným zcela
v bledém západu se chvěla
krajina, než pomizela.
Den jak růže slabě žije.
Sladce lije, sladce lije.
Kde je žena, kamarádi?
Marně uběhlo mé mládí!
Ruka čelo nepohladí,
unavena opouští je…
Sladce lije, sladce lije.
Večer s deštěm v pláči plynou;
jitro vzejde nad krajinou,
mně však neukáže jinou,
která slunná, kvetoucí je!
V sladkém pláči lije, lije!
Stříbrák a já. Andaluská elegie
(krácené ukázky za jazykové spolupráce přeložil František Nechvátal)
Našel jsem Stříbráka nataženého v jeho slaměném pelíšku, s pokornýma a smutnýma očima. Běžel jsem k němu, laskal ho něžnými slovy a chtěl jsem, aby vstal. Ubožák se celý prudce převalil a zůstal klečet na přední noze… Nešlo to… V poledne byl Stříbrák mrtev. Vatové bříško se mu nafouklo jako zeměkoule a jeho tlapky, ztuhlé a vybledlé, trčely vzhůru. Jeho kadeřavá srst podobala se onomu vypelichanému chmýří z koudele, jaké mívají staré loutky a které v zaprášené truchlivosti padá, jakmile je pohladíme. V tichu stáje poletoval krásný trojbarevný motýl a rozzářil se pokaždé, kdykoli se ho dotkl sluneční paprsek, vnikající sem malým okénkem…
Stříbráku, ty nás vidíš, viď? Viď, že zříš, jak se pokojně usmívá jasná a chladná voda v zahradním čerpadle, jak se míhají v posledním denním světle pracovité včely kolem zelené a slézovité rozmarýny, růžové a prozlacené sluncem, které ještě ozařuje návrší? Stříbráku, ty nás vidíš, viď? Viď, že vidíš klusat červenou strání od Staré studny oslíčky pradlen, unavené, chromé, žalostné v nesmírné čistotě, která spájí nebesa i zem v jediný nádherný křišťál? Stříbráku, ty nás vidíš, viď? Viď, že vidíš děti, které se honí vzrušeně mezi kručinkami, jež na svých větévkách kolébají své vlastní květy, nadechnutý roj neklidných bílých motýlů, zkropených karmínem? Stříbráku, ty nás vidíš, viď? Stříbráku, viď, že nás vidíš? Opravdu, ty mě vidíš? A mně se zdá, že slyším, ano, ano, že slyším na vyjasněném západě, který naplňuje mírem celý viničný úval, tvé něžné, plačtivé zahýkání…
Your opinion
Practical
Dnes je čtvrtek
23. února 2012
Svátek má Svatopluk
© 2009 Středisko knihovnických a kulturních služeb Chomutov
Created by Infotea
| Jsme partnerem Statutárního města Chomutov při výstavbě nového sportovně a kulturně společenského areálu realizované v rámci Integrovaného plánu rozvoje města Chomutova s názvem „Areál bývalých kasáren a přilehlého okolí“, který je financován z Evropského fondu pro regionální rozvoj, Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad a z rozpočtu České republiky. |